Přejít k obsahu

Inaugurační projev rektora ZČU

Magnificence,

spectabiles,

honorabiles,

cives academici,

vážení hosté,

dámy a pánové,

studentky a studenti,

před malou chvílí jsem převzal z rukou předsedy Akademického senátu insignie na znamení moci nad akademickou obcí. Moc je bezpochyby slovem v tomto kontextu poněkud nadneseným a spíše symbolickým. Rektor zajisté není ředitelem firmy, kterou manažersky řídí a direktivně o ní rozhoduje. Na druhé straně nejde ani o funkci symbolickou, řekněme jen reprezentativní a společenskou. Mezi těmito krajnostmi se otevírá zvláštní akademický svět, v němž se prolínají prvky přímého manažerského řízení s výrazným působením akademické samosprávy, svět akademických svobod s výraznou nezávislostí fakult a vysokoškolských ústavů a velkým neformálním vlivem významných osobností.

Můžeme si postesknout nad složitostí a obtížnou uchopitelností akademického světa, ať již jde o jeho řízení či prosazování změn. Jsem však přesvědčen o tom, že nejdůležitějším úkolem rektora je, aby toto prostředí chránil, aby nedopustil ani skryté omezení akademických svobod a plnou měrou se zasazoval o to, aby zde výrazné osobnosti působily a plně uplatňovaly svůj vliv. Jen svobodné prostředí přeje nezávislé tvůrčí činnosti, která dává vysokoškolskému školství punc mimořádnosti, zásadně prospívá kvalitní vzdělávací činnosti a plně přispívá k zaujetí studentů a jejich kreativitě.

Loni jsme si připomněli 25. výročí sametové revoluce. To nejsložitější, co nás při přechodu do svobodného světa čekalo, bylo pochopení, že svoboda je vždy spojena s velkou osobní zodpovědností. Nejsem-li omezován v tom, co činím, plně za své skutky zodpovídám. Pocítění a pochopení této osobní zodpovědnosti považuji za nejvyšší hodnotu svobodného světa. Myslím si, že vysoké školy by měly být takřka jeho modelovým obrazem. Osobní zodpovědnost členů akademické obce je tak základním kamenem prosperity vysokých škol, zásadním faktorem, který patří ke svobodnému prostředí a umožňuje plně využít jeho potenciál. Zodpovědné chování se nedá nařídit, přesto je zapotřebí trpělivě pečovat o prostředí, v němž je tato zodpovědnost samozřejmostí. V tom vidím další velký úkol rektora vysoké školy.

Mluvil jsem o zodpovědnosti zejména v souvislosti s řízením vysoké školy. Naše zodpovědnost je však podstatně závažnější a dalekosáhlejší. Vysoké školy totiž zaujímají ve společnosti pozici zcela mimořádnou, protože mají přímý vliv na velké množství mladých, většinou přemýšlivých a kriticky uvažujících lidí. Ovlivňují je právě v tom důležitém období jejich života, kdy začínají přebírat odpovědnost sami za sebe, a tedy – nejen obrazně řečeno – i za budoucnost našeho světa. Studenti na vysokých školách se v dalších desetiletích stanou těmi, kteří budou výraznou měrou utvářet naši kulturu, politiku a vůbec celé společenské klima.

Občas si stěžujeme na pokleslou úroveň některých politických představitelů a smutně konstatujeme, že jen odráží kulturní úroveň celého národa. Jsme znepokojeni řadou kauz, kdy žasneme nad tím, jak nás pomalu požírá pokleslý lobismus a všudypřítomný klientelismus. Zásadní hrozbou pro společnost není ani tak zločinec, který se vědomě vydává za hranice zákona. Mnohem horší je všeprostupující relativizace morálních pravd, pomalu se vytrácející vědomí osobní občanské zodpovědnosti a mizející povědomí toho, co ještě je a co již není správné.

Dobře to víme, se znepokojením sledujeme společenské dění, ale možná si málo uvědomujeme, jak zásadní zodpovědnost vůči budoucnosti zde neseme. David Riesman ve své slavné knize Osamělý dav popsal velice výstižně jev, který provází společnost ve fázi klesajícího populačního růstu, společnost zpravidla bohatou a plně spotřební; tedy společnost, v níž nyní žijeme. Lidé se ve svém každodenním rozhodování stále méně řídí zásadami niterně vštípenými výchovou v dětství a jsou stále více ovlivňováni – doslova by se dalo říct řízeni – ostatními lidmi. Jinak řečeno, sledujeme, co dělají ostatní, a tomu se pak snažíme přizpůsobit a chovat se podobně. Všimněme si, jak mimořádnou roli hraje v našich životech permanentní komunikace s okruhem přátel, vrstevníků, spolupracovníků, členů odborné komunity. U mladých lidí je to zvlášť patrné, bez „fejsbuku“ a chytrých mobilů si již svou existenci nedovedou představit.

Náš přímý vliv na mladou generaci se tak neodehrává jen předáváním vědomostí či výukou různých dovedností. Jsme přirozenou součástí jejich komunikace, naše postoje, nálady, nadšení, tvůrčí atmosféru či cit pro pravdu oni velmi dobře a citlivě vnímají, stejně tak jako vnímají naše skepse, znechucení, nezájem či rezignaci na spravedlnost. Tento vliv může být ovšem podstatně zásadnější, než bychom si byli ochotni připustit. Mladí lidé jsou dnes v řadě ohledů jiní než jejich vrstevníci před třiceti lety. Fakt, že jsou podstatně citlivější na chování okolního prostředí, že toto prostředí často formuje jejich osobnost více než výchova v dětství, považuji za nesmírně závažný a zavazující.

V jeho světle nabývá péče o svobodné a tvůrčí akademické prostředí ještě většího významu. Mimořádně důležitou se tak stává atmosféra na univerzitě, jasně deklarované postoje jejích vrcholných představitelů, projevená odvaha, důslednost a zřetelnost principů, za kterými vysoká škola stojí. Takzvaná třetí role univerzit neboli jejich přímé společenské působení je v tomto smyslu rolí první, základní. Pokud zastává vysoká škola jasné a konzistentní postoje, projevuje odvahu při důsledné obhajobě svobodné demokratické společnosti, dovede se čelem postavit k jevům, které svádějí k mnohoznačným a relativizujícím výkladům, plní tím pro naši budoucnost roli zcela zásadní. Hluboce si vážím rektorů vysokých škol, kteří tuto roli dlouhodobě a konzistentně plní. Jsem rád, že řada z nich přijala mé pozvání.

Péče o prostředí vysoké školy je bezpochyby největším úkolem a posláním rektora. I vzhledem k našemu zásadnímu působení na mladou generaci je nemyslitelné, aby vztahy s vnějším prostředím, podnikatelskými či politickými subjekty byly málo srozumitelné či ne plně transparentní.

Jsem velice rád, že naše univerzita je institucí otevřenou, která konstruktivně a rovnocenně spolupracuje s politickými reprezentacemi, ať již jde o město, kraj, úroveň státu či evropské struktury. Vážím si této spolupráce a jsem moc rád, že jsou zde její významní představitelé. Velice mě těší, že zde dnes promluví hejtman plzeňského kraje Václav Šlajs, primátor města Plzně Martin Zrzavecký a europoslanec Evžen Tošenovský. Rovněž vysoce oceňuji dlouhodobou spolupráci s firmami a institucemi, která otevírá pro naše studenty cesty k zajímavému uplatnění a nabízí významné podněty pro výzkumné a inovační projekty. Jsem moc rád, že i jejich zástupci přijali mé pozvání.

Velice si vážím těch, kteří vybudovali Západočeskou univerzitu a vtiskli jí základní ideje opírající se o akademické svobody. Vážím si práce svých předchůdců rektorů i paní rektorky, od níž dnes symbolicky univerzitu přebírám, a chci jim poděkovat za jejich dlouhodobou péči o naší univerzitu.

Jsem nesmírně rád, že mé pozvání přijal člověk, který znamená velice mnoho pro formování mé osoby, člověk, kterého si nesmírně vážím pro jeho uvážlivost, moudrost, laskavost, ale i konzistentnost v morálních postojích. Ivan Havel, můj dlouholetý přítel a kolega, propagátor mezioborového dialogu a otevřeného tvůrčího bádání, dnes rovněž promluví.

S hlubokou lítostí však musím konstatovat, že zde dnes chybí dvě mimořádné osobnosti naší akademické obce. Před několika dny nás nečekaně opustil prorektor univerzity, vynikající odborník, skvělý, laskavý a tolerantní člověk, profesor Miroslav Šimandl. Takřka současně odešla zcela náhle, v plné tvůrčí práci, světově známá osobnost, ikona matematické logiky dvacátého století, profesor Petr Vopěnka, který posledních deset let působil zejména na naší univerzitě. Čest jejich památce!

Hodnoty, za kterými oba kolegové stáli, reprezentují to nejlepší, co by měl nabízet akademický svět. Jejich naplnění je tak významným závazkem vůči těmto skvělým lidem. Závazkem nejen pro mě, ale i pro celou akademickou obec naší univerzity.

Děkuji vám za pozornost.

Patička